Zatím, největším krokem v mém životě bylo, stát se Au Pair. Sama, sama za sebe jsem čelila neznámému, které mě čekalo. 6. září 2016 jsme se rozloučila s rodnou zemí, abych poznala, jak velký je svět.

Den odletu, aneb, jak jsem málem přišla o notebook

8. září 2016 v 3:29 | Helenaupair |  Stále doma
Den odletu, aneb, jak jsem málem přišla o notebook

Už pár dní balím, a sháním, co všechno do toho kufru narvat. Vážně, narvat. Teď mám pocit, že by měl každou chvilkou explodovat. A to mi toho tady ještě hodně zůstává.

Každopádně v den odletu jsme s rodinkou vyjížděli o hodně dřív, a ještě, že tak. V Praze byly neskutečné zácpy, takže jsem byla ráda, že jsem to vůbec stihla (díky mému neohroženému tátovi). Odlétala jsem z Terminálu 1, kde jsem se i odbavila, jelikož mi nešlo odbavení přes internet (přihlásili mě jako skupinu). Díky Bohu, tam se mnou byla moje mamka, která mi se vším pomáhala, už od začátku (např. získání víza, kdy jsme volaly na ambasádu (já byh už to dávno vzdala, ale mamka, ne) mimochodem to bylo kvůli špatně zadanému datu narození, pak mi pomáhala ohledně komunikování s HF). K mému překvapení, (dobře, nebylo to překvapení, věděla jsem o tom) se se mnou přišla rozloučit i má nejlepší kamarádka. Bylo to zvláštní, protože jsem si pořád neuvědomovala, že vůbec odjíždím. Díky mým bráchům tam byla pořád sranda a jsem ráda, že mě takhle šli všichni vyprovodit.

Ještě při odbavování, jsem se dala na "lov" dalších au pair. Jen, co jsem uviděla známou růžovou vysačku, jsem na danou slečnu vychrlila něco o tom, že letíme spolu... Pak jsem si to zpátky naklusala k rodině a kamarádce s tím, že jsem si udělala rovnou kamarádku (v tu chvíli jsem byla ještě hodně plná života). Následovalo loučení. Co dodat, slza ukápla a sevřený žaludek se ozýval. Jediné, co mě uklidňovalo, bylo to, že jsem letěla s dalšíma desíti slečnama (na začátku jsem věděla jen o jedné).
Plánovaný odlet byl v 11:15. Byl zpožděn o 20 minut, a to se projevilo na přestupu přes Heathrow (Londýn). Při další kontrole příručních zavazadel, jsem na chvíli přišla o noťas a hodinky. Po tom, co jsem čekala nějakou chvíli (a nebavilo mě to), se konečně rozhodli, že by to mohli zkontrolovat. A světe div se, vrátili mi to se slovy, že se spletli. Fakt jsem se bála, že ze mě začnou dělat teroristu. Navazující letadlo jsme stihli s odřenýma ušima, ale stihly. Vážně jsme ocenily autobus a pak i metro rovnou na letišti.

No, a pak následoval přibližně sedmi - osmi hodinnový let z Londýna do NY. dorazili jsme kolem 5 - 6pm (v ČR okolo 23-24h). Za letu nám byly k dispozici malé Tv, takže jsem konečně viděla Jak přežít single (myslím, že se to tak jmenuje). Upřímně, mně se ten film fakt líbil a myslím, že ostatcí cestující si toho museli všimnout, při mém neustálém culení.

Dosedli jsme na runway, a štrádovali jsme si to na migrační. Tam nás jeden starší pán poprosil, abychom s kamarádkou pustili jednu paní na vozíku. Rády jsme udělaly dobrý skutek (kdo by nepustil, že?). Ale když už tam pak bral další, tak už jsem byla trošku naštvaná. Přece jenom, čekaly jsme stejně jako oni. Ještě,že se pán usmíval... Prošly jsme bez komplikací migračním (ťuk, ťuk, ťuk). Přišel čas si ulovit kufr. Kufr byl uloven.
Pak jsme už s holkama čekaly jen na CC bus. Čekaly jsme poměrně dlouho, ale dočkaly jsme se. Jedna z nás tam potkala nějakého kluka. Nejdřív to byl cizinec, pak bratranec a v závěru prostě kamarád, se kterým
se náhodně setkali na letišti v NY. Ten svět je malej. Následoval přesun do Training school, kam jsme se dostaly kolem půlnoci. Všechny vyčerpané, smradlavé a hladové. Ale, hurá, dorazili jsme
.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama