Zatím, největším krokem v mém životě bylo, stát se Au Pair. Sama, sama za sebe jsem čelila neznámému, které mě čekalo. 6. září 2016 jsme se rozloučila s rodnou zemí, abych poznala, jak velký je svět.

Září 2016

BOSTON - HARVARD MUSEUM of NATURAL HISTORY

29. září 2016 v 20:37 | Helenaupair |  Cestování po USA

BOSTON - HARVARD MUSEUM of NATURAL HISTORY


Když mi přišla pozvánka od mé LCC a HM ohledně volného vstupu do muzeí v Bostonu, moc jsem nad tím neuvažovala. Neměla jsem s kým jít. Ale jelikož je Erica (LCC) velmi šikovná na dělání kamarádů v Au Pair vodách, tak mi poslala kontakt na jednu holčinu. Tak bydlí přibližně 10 minut jízdy ode mě.


Tak a mám novou italskou kamarádku S.. S S. jsme se setkaly až na nádraží, odkud jsme drandily vlakem do nedalekého centra Bostonu. Vlak byl fajn, jen mě fakt překvapilo, že jsme se do něj mohly dostat jen jedinýma dveřma. Průvodčímu jsem ukázala ticket, který mi svěřil HD, s připomínkou, že ho za Boha nesmím půjčit kamarádce, prodat nebo darovat někomu... (úkol jsem splnila, a ve zdraví ticket vrátila.) Cílová zastávka - nevím, jak se jmenuje, ale bylo to v Bostonu. Za muzeem jsme se musely prokousat metrem. Má HM mi před odjezdem pořád opakovala něco o red line a T. Red line mi bylo jasný, ale T? Vzhlédla jsem na nádraží a vzápětí pochopila. Bylo to označení pro specifickou linku metra. Dorazily jsme do Cambridge. Krásné místo. Budovy univerzity byly postaveny z cihel a celá tato část se tvářila, že zažila aspoň malou část hostorie. Jenže ta malá část historie nám nepomohla v hledání našeho muzea HMoNH. Tak jsme se prošly univerzitním parkem, kde v jedné části byly nesmyslně rozmístěné barevné židle (pokud je tohle umění, tak se ze mě stane brzy asi taky umělec).


Celou dobu jsem žila v tom, že vstup do muzea bude zdarma. Ha, omyl. S nelibostí jsme nechala odejít 22$. Ale za dinosaury to stálo! Zprvu jsme se vydaly do špatné části muzea - část o indiánských kmenech (bylo to zajímavé, a super udělané, ale my chtěly dinasaury). Bingo. Sice jsme se kvůli příšerkám muzely trmácet zpět přes celé muzeum, ale stálo to za to. Jen jsme obě strádaly T-Rexe. Jinak tam byly i exponáty naložené v lihu. Nehezký pohled, to už tam rovnou mohli dát embria. Nic pro mě.


Daly jsme rychlé jídlo, a šly prozkoumávat další zákoutí studentského města.


APPLE-PICKING & BOSTON AU PAIR DISCO BOAT CRUISE

21. září 2016 v 2:23 | Helenaupair |  Rok AU PAIR

APPLE-PICKING & BOSTON AU PAIR DISCO BOAT CRUISE

Bylo krásné sobotní ráno a mnoho plánů na celý den. Jelikož jsem, v ten den měla naplánované dvě různé akce, tak jsem měla trochu vítr z toho, zda je stihnu. První bylo Apple-picking. Má MF mě pozvala, abych se přidala k nim. S radostí! Po snídani jsme nasedli do auta, a přidala se i mladší sestra HM (říkejme jí A). A je hrozně fajn, a jelikož učí aj, a má ráda Starwars (ostatně, jako celá má HF) je většinou o čem mluvit.

Dojeli jsme do sadu/na farmu, a musím vám říct, že to bylo hrozně milé. Dýně byly vyskládané v řadách, a doopravdy to podtrhávalo nastupující podzim. HM mi řekla, že Apple-picking je něco jako jejich rodinná tradice. Dostali jsme plastové pytlíčky, razítko na packu a šlo se česat. Dohromady jsme natrhali 4 - 5 pytlíků jablek (nezdá se to, ale je to hodně, ještě teď straší v kuchyni). Při trhání jablek, jsme používali metodu, když na ně nedosáhneš, použij dítě. Jelikož malá H doopravdy hrozně moc chtěla trhat, tak ji HD vyzdvyhl. Náhoda je blbec. Chuděrku malou popíchaly rovnou dvě vosy (bříško a prst). Hlavně, že jsem jim říkala, ať si dávaj pozor, že jich tam je hodně. Kvůli tomuhle jsme se museli vrátit domů. Smůla? Na jednu starnu jo, a bylo mi líto, že malá má bebí, ale na druhou jsem aspoň mohla být v klidu, že stihnu druhou akci.


Převléknout, upravit... znovu se převléknout (klasická holka). Tašku s pasem, formuláři a vstupenkou? Mám. Klíčky? Mám. Rozloučila jsem se, a mohla jsem vyrazit. Cíl mé cesty nebyl zatím Boston, ale jogurterie Orange Leaf. Tam jsem se měla setkat se svou LCC a Au Pair z mého okolí. Jelikož má navigace má občas vtipnou náladu, tak mě tahala přes neznámí okruh. Díky bohu, jsem dorazila, a to přesně na čas.

Konečně jsem se mohla seznámit s jinýma Au Pair z blízkého okolí. Bylo to hrozně fajn, protože všechny jsme ve stejné situaci a nejsme rodilé mluvčí, takže ikdyž nemluvíme perfektně, tak si rozumíme (jindy pomáhá řeč těla). Když o tom tak uvažuji, po tomhle roce bych měla zvládnout znakovou řeč levou-zadní. Má LCC je vážně hrozně fajn, vždy usměvavá, nápomocná... Nasedly jsme k ní do auta, a jelo se. První, co jsme v Bostonu udělaly? Daly si jídlo! S prázdným žaludkem bychom přece nemohly být správní turisti. Prošly jsme si malou část města a, hurá, na loď.


Pokud vám bylo nad 21, tak jste si mohli koupit i nějaké alkoholické drinky. Pokud ne, tak džusík musel stačit. Jinak tam byly ke koupi hotdogy, preclíky atd. Samozřejmě, že já, která jsem si koupila hotdog jsem se musela hned pokecat. Čuně jedno. Na lodi plné Au Pair jste mohli najít početnější skupinky, ale i menšiny. Myslím, že nejpočetnější byli Němci, následovali Brazilci, Mexičani a Kolumbijci. Jen tak pro představu, menšinou byli Češi. Pouhé dva exempláře se zde vyskytovaly. Já a má kamarádka K. Na lodi bylo i dost Au Pair kluků, což bylo celkem fajn. O jednom z kluků, který se tam pohyboval jsme si myslely, že to musí být chůvák taky, tak jako my. Ale ne, ne. Byl to LCC, moc hezký LCC! Šťastné Au Pair, co ho mají za LCC.


Stmívalo se, a obloha se barvila do krásných barev od bílo-žluté do tmavě modré, přes červenou, oranžovou a růžovou. Prostě nádhera. To, co už ale nebylo nádherné, byla délka plavby. Přišlo mi to hrozně dlouhé. Byla jsem celkem unavená. Náladu mi zvedl měsíc. Ten zrovna vycházel zpoza horizontu oceánu. Vychytaly jsme skvělý den/noc, kdy byl v úplňku.

Následovala soutěž o ceny. Koupily jsme si tickety a čekaly na svá šťastná čísla. Číslo *** vyhrává ***. Napětí stoupá, a po ukončení hry padá. Helena nevyrála nic, a ani její kamarádka K.


Konec plavby, jede se zpět k Orange Leaf. Před tím bylo v módě hledat správné parkoviště, tak jsme hledaly. Domů jsem dorazila kolem jedenácté večer. Díky tomu, že jsem byla vážně unavená, jsem jela pomalu. Bála jsem se, aby mi nedali pokutu za pomalou jízdu.

NEČEKANÁ PŘEKVAPENÍ

18. září 2016 v 5:46 | Helenaupair |  Rok AU PAIR

NEČEKANÁ PŘEKVAPENÍ

Probuzení se ze snu? Ani náhodou. Naopak jsem se do něj probudila. Pořád jsem nechápala (teď, díky bohu chápu), kde jsem, a co se událo. Každopádně, čekal mě zajímavý den.

První byla snídaně, kdy HM se špetkou mé pomoci udělala pancakes, polité javorovým sirupem. Yummy! Pak jsme jeli na nákup. Když mi nedávno HD řekl, že ten obchoďák, ve kterém jsme byly je menší, než do kterého teprve půjdeme, zatočila se mi hlava. Proč, sakra, musí mít všechno tak velký? 1. Je tam na výběr až moc produktů (= půlhodinové vybírání jednoho produktu). 2. Kde jsem? (Ztráty a nálezy - Našli jsme vaší Au Pair!). A to jsem, zatím, byla jen v tom "menším". Udělali jsme nákup na celý týden.

Na kuchyňském "ostrově" stála krabička od Iphonu. Nijak jsem si jí nevšímala, ale pak za mnou HP přišli s tím, že je to můj nový mobil. Do té doby, než jsem dostala tento dárek, v podobě Iphonu, jsem mu statečně odolávala. Teď jsem ráda, za to, že ho mám. Jen je to moc techniky na mě.


To se rovná, dvě překvapení (auto, mobil). Při projížďce nákupní čtvrtí (driving practice, jestli umím řídit (ukázalo se, že umím)), mi HD řekl, ať zajedu k jednomu obchoďáku. "Asi chce vidět, jestli umím parkovat" pomyslela jsem si. Po úspěšném zaparkování na poloprázdném parkovišti, vystoupil z auta. Já, jako poslušný ocásek, za ním v závěsu. Cestou mi oznámil, že mi chce koupit... Koupit televizi. Upřímně jsem o to nestála. Dokonce jsem mu i řekla, že ji nechci, ať si nedělá obtíže. On, že ne, že mi ji pořídí. Tak pořídil. Upřímně, za mě, je to vyhazování peněz... Radši jsem víc nebreptala a byla ráda.

JEDE SE K RODINĚ

16. září 2016 v 20:18 | Helenaupair |  Rok AU PAIR

JEDE SE K RODINĚ

Nadešel další den D. Den, kdy se všechny z nás měly stát členy nových rodin. Pro někoho úžasná chvíle, pro jiného údálost plná stresu a sevřeného žaludku. Já se řadím mězi ty, kteří se této chvíle obávali.

Ráno jsme se vypakovaly z pokojů, a nasedly do konvoje autobusů. S kamarádkou jsme si zabraly místa hned vpředu, takže jsme celou jízdu měly skvělý výhled. Cesta trvala přibližně 5 - 6 hodin. Po krátké přestávce, kdy jsem měla menší neshodu s obsluhou Subway, jsme konečně dorazily.

Držíc se za ruce, jsme nervózně vyhlížely naše rodiny. Byla tam! Rodinka na mě už čekala, a děti nedočkavostí skákaly. A malej pobíhal s kusem papíru s mým jménem. Šílený. Vyběhla jsem z autobusu, a hned jsem se se Z (skoro 6 let) objala. Dá se říct, že mi skoro skočil do náruče. Malá H (skoro 3 roky) už tak nadšená nebyla (spíš se styděla). Má HM mě taky hned přišla obejmout, a s HD jsem si jen podala ruce (pokud si dobře vzpomínám). Čapli jsme mé kufry, a šli nasednout do auta. Pak mi řekli, že tohle auto je pro mě.

Cestou jsem rovnou dětem předčítala knížky, a pomáhala jim s lepením kravinek na okna. Snažila jsem se je co nejlépe zabavit (spíš jsem se snažila zabavit sama sebe, abych se nerozbrečela). Dorazili jsme domů. Povím vám, vážně jsem koukala jak puk. Nádherný dům. Vybalila jsem si, a šla dát prckům a HP dárečky. Prcci z toho byli nadšení. Hlavně plyšoví Krtečci zabodovali a pak ještě pexeso "How to train your dragon". To jsem rovnou šli hrát. Po vybalení a hrách se jelo na večeři. Má první večeře s HF byla mexická kuchyně. Po večeři jsme jeli pro zmrzlinu, prdelky mají povolený občas dezert, takže skvělá příležitost.

Jelikož můj HD je vtipálek, tak mi objednal tu největší porci zmrzlici, která je snad možná. Světe div se, hrozně se na tom bavil. tak mi aspoň prcci pomohli se zmrzlinou. HM se na tom taky poměrně dobře pobavila.

NEW YORK & HELENA

15. září 2016 v 3:59 | Helenaupair |  Training school New York

NEW YORK & HELENA

Asi bych měla začít tím, co se stalo před výletem. Když jsme poprvé přijely z letiště do TS, tak většina Au Pair dostala něco jako dárečky, od jejich HF. Já, ne. Dárečky myslím: výlet do NY, vstup na Top of the Rock, tašku, mikinu atd. Sice jsem byla trošku smutná, ale nijak mi to nevadilo. Další den jsem se rozhodla, že se chci rozhodně podívat do NYC. Sice to bylo dražší, ale, sakra, je to NY!

V den, kdy se konal výlet (předposlední den v TS), jsem se rozloučila s tím, že bych něco od HF obdržela. Ale naděje umírá poslední, a taky že jo. Během hodiny první pomoci, si mě zavolal jeden z personálu školy. Příjemné překvapení, nemyslíte? Opravdu mě to potěšilo, ale na druhou stranu jsem si připadala trapně. Přece jenom, všechny ty věci daly dohromady hodně přes sto dolarů. Pak byl se mnou poroblém ohledně vstupenky na Top of the Rock, protože bylo celkem pozdě to řešit. Takže, chvilku před odjezdem busů jsem lítala všude možně, abych dostala ticket. Díky bohu, mi s tím v kanceláři pomohli.


No, a jelo se do NY. Cesta byla poměrně dlouhá. To, co mě překvapilo byly obrovské hřbitovy na "okraji" města. Opravdu byly obrovské. Když jsme, jen, projížděli městem, tak jsem čučela jak péro z gauče. Prostě "WOW". Cestou jsme nabrali amerického průvodce, rodilého newyorčana. Hrozně se mi líbílo, že mám říkal o filmech/seriálech, které se tam točili atd... Ukazoval nám, i kterým směrem bydlí, například Beyonce (když přesídlí z LA), Taylor Swift a mnoho dalších. Po autobusové prohlídce jsme se stavili na menším občerstvení, a ti kteří chtěli vyzkoušet tamní hotdog mohli jít s průvodcem. A kdo by s ním nešel, že ano? Samozřejmě, že já, a kamarádka. Bylo to dobrý, ale to co mě odrovnalo, bylo to, že si pak sám šel koupit pizzu. Hlavně, že říkal, že chce tamní hotdog. Kšeft je kšeft.



Dokonce jsme stilhi navštívit i kousek Central Parku. Další svět v jiném světě.


Následovala prohlídka Top of the Rock (TOTR). fronta jak kr*va. Naštěstí rychle postupovala. Poté, co jsme se dostali do výtahu, jsme vyjeli hodně vysoko (patro si už nepamatuji, ale bylo to hodně pater). Na proskleném stropě výtahu, nám promítali různé obrazce... Následovali jsme instrukce schody - výtah - eskalátor. Po dodržení instrukcí jsme se úspěšně dostali na střechu. Naskytl se nám neuvěřitelný výhled. Džungle baráků, kam oko dohlédlo. Na jednu starnu hrozný, ale na druhou ohromující a neuvěřitelný.


Pak už jsme měly volný čas. Rozhodly jsem se že vyrazíme do města. Pro mě, to znamenalo lovení suvenýrů! Při cestě z TOTR jsem ztratily naše další kamarádky. Čekaly jsem na ně asi půl hodiny. Čas nás začal tlačit, tak jsme si skočili do Sturbucks, zneužít a využít naše dárkouvé kartičky (normálně Starbucks nenavštěvuji).

Tak, zbyly jsme jen tři. Já, kamarádka z Čech a myslím, že Norka (nejsem si teď jistá). A náramně jsme si to s holkama užily. Sice orientace trošku pokulhávala, ale jinak skvělé. Hrozně moc lidí, světel... Ještě před Time Square jsem poprosila holky, jestli bychom nezašli do obchodu se suvenýry. A nebyla bych to já, kdybych nevybrala jeden z těch dražšíš. Sakra dražších. No, hlavně, že mám aspoň nějaké suvenýry.


Byla už tma, a kolem nás projel chlap řídící rikšu. Poslal mi pusinku,a díky tomu, že jsem byla v dobré náladě, jsem mu ji laškovně opětovala. Tak nám byla nabídnuta jízda zdarma. Vřele jsem odmítla, že spěcháme (pokud byste měli lepší výmluvu, sem s ní).

Time Square, Time, co? Spíš světlem oslepující místo. Ne, bylo to neuvěřitelný. Všude davy proudějících lidí, živé sochy svobody, Spidermani, pohádkové postavy... Jelikož jsme neměly čas, musely jsem tím místem jen proplout.
Hledáme cestu k busu. Líná huba, holé neštěstí. Tak, jsem se šla zeptat jednoho chlapa. A povím vám holky. Fakt dobrý! Po tom, co mám řekl cestu, jsem šli dál. Na semaforu nás dohnal, aby nás zkontroloval, jestli víme, kam dál. Fakt milý, nejen milý chlap. Do těď se rozplývám.



Pak jsme cestou narazili na další shop se suvenýry. Tenhle byl o tolik levnější. Patnáct pohledů za jeden dolar!? V předešlém jsem jeden pohled, koupila za stejnou cenu! Ponaučení dne: Neberte hned první možnost koupě pohledů a suvenýrů.

Training school a Chicken baby

12. září 2016 v 5:39 | Helenaupair |  Training school New York

TRAINING SCHOOL A CHICKEN BABY

Druhý a třetí den následoval stejný drill, jako předešlý den. Nejhorší na tom bylo to, že jsme skončili jednu hodinu, po které následovala přestávka, a pak další hodina. Jenže po těchto dvou hodinách mi přišlo, že už je večer, takže pro mně byly ty dny nekonečné. Je to jen můj osobní názor, nevím, jak ostatní holky/kluci. Když už jsem u kluků. Pánové mohou být Au Pair taky. Moc se jich do toho nehlásí, ale najdou se i ti, kteří do toho jdou. Každopádně mužský Au Pair je hroženým druhem, vážně. Myslím to vážně.

Nastal čas focení. Naše učitelka Diana (aspoň si myslím, že se tak jmenovala) nás čapla i s vlajkou U.S.. Šly jsme všechny ven, kde byl neuvěřitelný pařák, a sluníčko nám vypalovalo krátery do očí. Když se zpětně podívám na ty fotky, tak se musím pousmát. Viděli jste někdy přírodní blonďatou asiatku? Na té fotce určitě jednu najdete, ptrotože se ze všech najednou staly mhouřící se ksichtíky. Jelikož jsme neměly nějaký ústřední foťák, tak většina holek vyskládala své telefony na zem. Pak se fotilo každým zvlášť. Takhle dlouhý to upřímně být nemuselo.

Klimatizace, klimatizace, klimatizace. Toto zařízení jsme měly v učebně, a je to zlo. Ty z nás, které nebyly nemocné, kupodivu byly. Je to fajn vynález, ale ne, když přijdete z horka na Sibiř. Do třídy jsme vcházely v tílku a mohly jsme si rovnou jít pro zimní kabát. Jen shíh tam chyběl.

Čtvrtý den byl zprvu normální, jen jsme měly přednášku o první pomoci. K tomu se váže masáž srdce a dýchání z úst do úst. Díky bohu jsme měli jen figuríny, ne dobrovolníky či živé figuranty. Jelikož jsem byly unavené, tak už jsme my Češky začaly kravit. Aspoň nějaké vzrůšo. Po tom se k nám přidala i naše mexická kamarádka Ingrid. Po dospěláckých figurínách jsme dostaly figuríny miminek. "It looks like a baby chicken!!!" pípla Ingrid. Z téhle věty jsem lehla. Doopravdy tím posunula úroveňn první pomoci na novou úroveň.

Tímto skončili naše vešketé hodiny v Training school.

Training school

8. září 2016 v 4:03 | Helenaupair |  Training school New York

Training school

Do TS jsme nastoupili kolem půlnoci, jestli si to pamatuji správně. Na uvítanou jsme dostaly růžové klíčenky, a většina au pair i tašku a zaplacený výlet do NY. Ti, kteří takové štěstí neměly (jako já) jsme si museli výlet hradit samy ($75). HF na mě prdí...

Každopádně jsme ještě ten večer dostaly pizzu, před spaním. Dělají z nás prasátka. Na pokoji jsem s Němkou, Brazilkou a Mexičankou. Navzdory tomu, že jsem šla spát hodně pozdě, jsem se probudila už před čtvrtou ráno. K mé smůle jsem už neusla. Šla jsem se vysprchovat, a chvíli mi trvalo, než jsem přišla, jak ty sprchy fungují. No, jiná kultura. Pak, kolem sedmé se šlo na snídani. Jídlo v Kafeterii je fakt celkem dobrý (když vezmete v potaz, že je to pořád jídelna). Po snídani začalo vyučování.

V TS je nás fakt hodně, ale minulý týden to bylo prý ještě horší. Rozdělili nás do tříd a já jsem byla ráda, že jsem ve třídě s kamarádkou z Čech. Jinak naší českou partu pěkně rozdělili, každá na jiném pokoji. Do třídy přišla starší dáma, naše učielka. Hrozně se mi líbí její přístup k nám, a celkově je tady personál velmi vřelý a milý. V hodinách řešíme bezpečnost dětí, jak se poprvé přivítat s HF a jak s ní vycházet, dále i stravování a výchovu dětí. Hned po prvním dni se cítím, že mi to trochu pomohlo porozumnět, jak se chovat. Další plus je, že se rovou dostanete do prostředí, kde na vás všichni mluví anglicky (až na další české au pair). Personál se snaží mluvit pomaleji a srozumitelně, takže i člověk, kterému tolik nejde aj, porozumí.

Po obědě, následuje krátký odpočinek, a pak zase drill. Večeře. Výlet do obchodu pro žiletky a zázvor.

No první den v TS byl sice náročný, i s tím, že většina včetně mě je nemocná, ale stojí to za to. Skvělý kolektiv, učení se o nových kulturách.

Den odletu, aneb, jak jsem málem přišla o notebook

8. září 2016 v 3:29 | Helenaupair |  Stále doma
Den odletu, aneb, jak jsem málem přišla o notebook

Už pár dní balím, a sháním, co všechno do toho kufru narvat. Vážně, narvat. Teď mám pocit, že by měl každou chvilkou explodovat. A to mi toho tady ještě hodně zůstává.

Každopádně v den odletu jsme s rodinkou vyjížděli o hodně dřív, a ještě, že tak. V Praze byly neskutečné zácpy, takže jsem byla ráda, že jsem to vůbec stihla (díky mému neohroženému tátovi). Odlétala jsem z Terminálu 1, kde jsem se i odbavila, jelikož mi nešlo odbavení přes internet (přihlásili mě jako skupinu). Díky Bohu, tam se mnou byla moje mamka, která mi se vším pomáhala, už od začátku (např. získání víza, kdy jsme volaly na ambasádu (já byh už to dávno vzdala, ale mamka, ne) mimochodem to bylo kvůli špatně zadanému datu narození, pak mi pomáhala ohledně komunikování s HF). K mému překvapení, (dobře, nebylo to překvapení, věděla jsem o tom) se se mnou přišla rozloučit i má nejlepší kamarádka. Bylo to zvláštní, protože jsem si pořád neuvědomovala, že vůbec odjíždím. Díky mým bráchům tam byla pořád sranda a jsem ráda, že mě takhle šli všichni vyprovodit.

Ještě při odbavování, jsem se dala na "lov" dalších au pair. Jen, co jsem uviděla známou růžovou vysačku, jsem na danou slečnu vychrlila něco o tom, že letíme spolu... Pak jsem si to zpátky naklusala k rodině a kamarádce s tím, že jsem si udělala rovnou kamarádku (v tu chvíli jsem byla ještě hodně plná života). Následovalo loučení. Co dodat, slza ukápla a sevřený žaludek se ozýval. Jediné, co mě uklidňovalo, bylo to, že jsem letěla s dalšíma desíti slečnama (na začátku jsem věděla jen o jedné).
Plánovaný odlet byl v 11:15. Byl zpožděn o 20 minut, a to se projevilo na přestupu přes Heathrow (Londýn). Při další kontrole příručních zavazadel, jsem na chvíli přišla o noťas a hodinky. Po tom, co jsem čekala nějakou chvíli (a nebavilo mě to), se konečně rozhodli, že by to mohli zkontrolovat. A světe div se, vrátili mi to se slovy, že se spletli. Fakt jsem se bála, že ze mě začnou dělat teroristu. Navazující letadlo jsme stihli s odřenýma ušima, ale stihly. Vážně jsme ocenily autobus a pak i metro rovnou na letišti.

No, a pak následoval přibližně sedmi - osmi hodinnový let z Londýna do NY. dorazili jsme kolem 5 - 6pm (v ČR okolo 23-24h). Za letu nám byly k dispozici malé Tv, takže jsem konečně viděla Jak přežít single (myslím, že se to tak jmenuje). Upřímně, mně se ten film fakt líbil a myslím, že ostatcí cestující si toho museli všimnout, při mém neustálém culení.

Dosedli jsme na runway, a štrádovali jsme si to na migrační. Tam nás jeden starší pán poprosil, abychom s kamarádkou pustili jednu paní na vozíku. Rády jsme udělaly dobrý skutek (kdo by nepustil, že?). Ale když už tam pak bral další, tak už jsem byla trošku naštvaná. Přece jenom, čekaly jsme stejně jako oni. Ještě,že se pán usmíval... Prošly jsme bez komplikací migračním (ťuk, ťuk, ťuk). Přišel čas si ulovit kufr. Kufr byl uloven.
Pak jsme už s holkama čekaly jen na CC bus. Čekaly jsme poměrně dlouho, ale dočkaly jsme se. Jedna z nás tam potkala nějakého kluka. Nejdřív to byl cizinec, pak bratranec a v závěru prostě kamarád, se kterým
se náhodně setkali na letišti v NY. Ten svět je malej. Následoval přesun do Training school, kam jsme se dostaly kolem půlnoci. Všechny vyčerpané, smradlavé a hladové. Ale, hurá, dorazili jsme
.