Zatím, největším krokem v mém životě bylo, stát se Au Pair. Sama, sama za sebe jsem čelila neznámému, které mě čekalo. 6. září 2016 jsme se rozloučila s rodnou zemí, abych poznala, jak velký je svět.

Matching process - nalezení Host Family

28. srpna 2016 v 20:39 | Helenaupair |  Stále doma

Matching process

Ahoj, zřejmě jsem měla začít spíš tímto, nebo proč jsem do tohoto programu vůbec šla.


Mé hledání Host rodiny (dále jen HF) bylo celkem krátké. Díky mému stálému pozastavování, kvůli maturitě, příjimačkám na VŠ a práci jsem začala být aktivní až po polovině července. Má HF si mě našla celkem rychle.
S mou Host mom (dále jen HM) jsme si vyměnily pár mailů, a šlo se na Skype. Sice jsem z toho měla bobky, ale na druhou stranu... Pokud nic nezkusím, nic taky nezískám. Jelikož je na západním pobřeží U.S. časový rozdíl -6 hodin, tak náš první hovor proběhl, když v Čechách bylo okolo večerních hodin. HM byla velmi milá, usměvavá a vřele odpovídala na mé otázky (já pak na ty její). Už od pohledu byla sympatická.
Po dalším dopisování přes mail jsem si s nimi domluvila další Skype. Tu neděli měli doma rodinnou sešlost, tak se na mě sesypala menší část rodinky. Dokonce jsem viděla naživo i prcky. Styděli se, především malá, ale rošťák se odhodlal a ptal se mě. Dokonce i začal spellovat jméno své tety. Bylo to velmi příjemné "setkání", při kterém vládla veselá nálada. Dokonce, jsem byla pochválena za svou angličtinu. Asi jsou hluchý, ale na jednu stranu mě to potěšilo. Host dad (HD), no s tím jsem si mávala, pak na chvilku odešel a zase se vrátil, tak jsme si zase mávali. Samozřejmě jsme prohodili nějaké ty formality.
Následovalo další dopisování. V mailech jsem se vyptávala na to, co jsem nestihla během Skype rozhovorů. Mimo to, širší rodina HF se i mě celkem dost ptala, jak bych zareagovala v různých situacích (např. co když se děti budou prát... apod.). HM mi vždy pečlivě odpovídala na mé otázky.
Po dalším, a dalším skypování mi přišel mail, že by byli moc rády, kdybych se přidala do jejich rodiny. Měla jsem smýšené pocity. Pocit, že jste na okraji a stačí jen vaše rozhodnutí a spuštění laviny. Na jednu stranu to byl fajn pocit. Další den mi volala jejich CCAP agentka, jestli jsem se rozhodla. V tom šoku, jsem bez rozsmyslu řekla "Yes". Až, co mi začala říkat, kdy bych měla odletět, jsem si uvědomila, na co jsem přikývla. Bylo to celkem náhlé, taky jsem pak asi týden byla pořád jak na pérkách (jednu chvíli jsem brečela., druhou se pak radovala). Přesně jak Locika v pohádce Na vlásku.

Poté, si stále s rodinkou píši i volám přes Skype. Už se dokonce viděli s mou mamkou. To už se prcci nestyděli, a ukázali, jací jsou zlobidla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama