Zatím, největším krokem v mém životě bylo, stát se Au Pair. Sama, sama za sebe jsem čelila neznámému, které mě čekalo. 6. září 2016 jsme se rozloučila s rodnou zemí, abych poznala, jak velký je svět.

Srpen 2016

Matching process - nalezení Host Family

28. srpna 2016 v 20:39 | Helenaupair |  Stále doma

Matching process

Ahoj, zřejmě jsem měla začít spíš tímto, nebo proč jsem do tohoto programu vůbec šla.


Mé hledání Host rodiny (dále jen HF) bylo celkem krátké. Díky mému stálému pozastavování, kvůli maturitě, příjimačkám na VŠ a práci jsem začala být aktivní až po polovině července. Má HF si mě našla celkem rychle.
S mou Host mom (dále jen HM) jsme si vyměnily pár mailů, a šlo se na Skype. Sice jsem z toho měla bobky, ale na druhou stranu... Pokud nic nezkusím, nic taky nezískám. Jelikož je na západním pobřeží U.S. časový rozdíl -6 hodin, tak náš první hovor proběhl, když v Čechách bylo okolo večerních hodin. HM byla velmi milá, usměvavá a vřele odpovídala na mé otázky (já pak na ty její). Už od pohledu byla sympatická.
Po dalším dopisování přes mail jsem si s nimi domluvila další Skype. Tu neděli měli doma rodinnou sešlost, tak se na mě sesypala menší část rodinky. Dokonce jsem viděla naživo i prcky. Styděli se, především malá, ale rošťák se odhodlal a ptal se mě. Dokonce i začal spellovat jméno své tety. Bylo to velmi příjemné "setkání", při kterém vládla veselá nálada. Dokonce, jsem byla pochválena za svou angličtinu. Asi jsou hluchý, ale na jednu stranu mě to potěšilo. Host dad (HD), no s tím jsem si mávala, pak na chvilku odešel a zase se vrátil, tak jsme si zase mávali. Samozřejmě jsme prohodili nějaké ty formality.
Následovalo další dopisování. V mailech jsem se vyptávala na to, co jsem nestihla během Skype rozhovorů. Mimo to, širší rodina HF se i mě celkem dost ptala, jak bych zareagovala v různých situacích (např. co když se děti budou prát... apod.). HM mi vždy pečlivě odpovídala na mé otázky.
Po dalším, a dalším skypování mi přišel mail, že by byli moc rády, kdybych se přidala do jejich rodiny. Měla jsem smýšené pocity. Pocit, že jste na okraji a stačí jen vaše rozhodnutí a spuštění laviny. Na jednu stranu to byl fajn pocit. Další den mi volala jejich CCAP agentka, jestli jsem se rozhodla. V tom šoku, jsem bez rozsmyslu řekla "Yes". Až, co mi začala říkat, kdy bych měla odletět, jsem si uvědomila, na co jsem přikývla. Bylo to celkem náhlé, taky jsem pak asi týden byla pořád jak na pérkách (jednu chvíli jsem brečela., druhou se pak radovala). Přesně jak Locika v pohádce Na vlásku.

Poté, si stále s rodinkou píši i volám přes Skype. Už se dokonce viděli s mou mamkou. To už se prcci nestyděli, a ukázali, jací jsou zlobidla.

Cesta na ambasádu

27. srpna 2016 v 23:25 | Helenaupair |  Stále doma

Cesta na ambasádu


Jako každý, kdo chce vycestovat do USA, jsem i já potřebovala nečekaně vízum. Po prvním naplánování schůzky (dozvěděla jsem se, že ještě nemám všechny potřebné dokumenty), jsem ji musela odložit až na polovinu srpna 2016. A to mám odlétat už 6. září.
Jelikož jsem z Prahy, tak jsem si myslela, že mé vynikající navigátorské schopnosti jsou neoblomné, jenže malá mýlka. Chodila jsem po Malé Straně jak kokos s mobilem v ruce, a měnila směry jak se mi zachtělo... (Hráči Pokemon Go, jsou proti mě hadr). Každopádně jsem dorazila na místo určení, cca hoďku předem. Policisté, kteří tam měli službu se na mě pořád dívali stylem "co ta tady chce?".
Nu což, hodinku jsem si odtrpěla, i při chabém pokusu přepadnout kamarádku v práci (šla jsem do špatného hotelu). :'D Čekal mě konečně vchod do budovy. Strážníci po mně vyžadovali vypnutí mobilu a prohlídku tašky. Nic neobvyklého. Poté, co jsem prošla pípátkem (ano, nazývám to pípátko), jsem dostala vysačku, a odkráčela jsem do 1. patra. Po pár minutách zmateného koukání po lidech mi došlo, že bych si mohla zajít pro pořadový lístek.

Poté, co mě zavolali k okénku, jsem odevzdala potřebné dokumenty (pas, formulář atd...) a šla si zase sednout. Píplo znovu mé číslo, a tak jsem šla k dalšímu okénku. Naštěstí, jsem potkala velice milého a zdvořilého pána úředníka, který zprvu mluvil česky. Pak se zeptal, "Do you speak English?". Samozřejmně, že spíkuju, jenže v tu chvíli ze mě vypadlo místo "Yes, I do.", tohle "Yes, I speak." Nad tím, co jsem řekla jsem asi 2 až 3 vteřiny přemýšlela, a pak jsem na něj s širokým usměvem vybalila "Yes, I do!". Upřímně, musel si o mně myslet, jaká to nejsem kr*va. Pán to vzal s úsměvem, a konverzovali jsme dál v angličtině.

Nakonec jsem se už měla k odchodu, jenže to bych nebyla já, kdybych se jak de*il nezeptala jestli doopravdy, doopravdy můžu odejít. (Upřímně, jsem schopná se na jednu věc ptát nejméně pětkrát, abych se ujistila -> ano, trpělivost přináší růže.)